To, jak naše mysl a pocity ovlivňují naše životy už asi kdekdo poznal. A to, že na tom měla psychika svůj podíl jsme rozluštili až časem.

V tomto článku se s vámi podělím o několik případů z praxe, kdy nekontrolované myšlenky a útěky od reality ovlivnili nejednou lidské tělo.

Nejdříve začnu sama se sebou.

Po studiích na VŠ, jsem odjela na sezónu pracovat do Alp. Byla jsem tam dlouhé 3 měsíce, v cizím prostředí a ve velkém pracovním vypětí 6 dní v týdnu. Dny vůbec neubíhaly, kdežto síly se vytrácely rychle. Těšila jsem se, až budu doma. Budu se moct pořádně vyspat, během dne si sednout a taky si kvalitně popovídám… Jenže můj palec na noze měl jiný nápad. Rozpraskala se mi kůže a každý krok byl s bolestí. Pak jsem se pro změnu utěšovala vzpomínkami na domov. Že to bylo fajn, měla jsem tam zázemí, klid atd.

A jak na to zareagovala moje noha? Praskla mi pata na stejné noze. A to jsem na takovéto nepříjemnosti nebyla u svého těla zvyklá. Byl to děs. Denodenní chůze, obsluha hostů a úklid v penzionu byl čím dál víc komplikovaný. Nezbylo mi nic jiného, než se smířit s realitou, která je. Hledala jsem radosti z běžných činností, noha se zahojila a já tak nějak fungovala.

Pochopila jsem, že utíkat v mysli někam jinam je nesmysl. Někde se to pozná a moje tělo mi to řeklo velmi rychle a jasně. Naštěstí!!

Další příhodu jsem měla nedávno, s kolenem. Při chůzi a odlehčení mě koleno rozbolelo ve fázi narovnání se. Vždy v něm tak nepříjemně tlakově bolelo a přitom jsem žádné svaly nenašla citlivé. Balo mi divné, že JÁ si nedokáži pomoci. Konzultovala jsem svoje zjištění s kamarádkou přes psychiku a ta se mě ptá:“ co se ti nechce udělat“? A ještě říkala, až to pochopíš, mělo by to přejít docela rychle. Určitě to bude nějaká blbina. Uvidíš.

Napadlo mě, že nerada odmítám klienty, protože jich je někdy víc, než by mi bylo milé. Ale při oddalování dalších schůzek se mi lépe nedělalo. A tak přemýšlím dál. Co mě tíží a přehlížím to…

A pak mě to trklo.

Nalhávala jsem si jednu, pro ostatní jasnou skutečnost o svých možnostech, které vlastně ani nebyla v mých rukou a v mých možnostech. Bylo od začátku marné, se to snažit zdolat a moje koleno mi to pořád říkalo. Já to vlastně chtěla „lámat přes koleno“, vše urychlit a ovlivnit podle svých představ. Jenže to tak být nemělo.

A teď zase kostrč..

Kdysi dávno, po studiích mě potkala další záležitost z hlediska psychosomatiky. Měla jsem neshody s partnerem a trápil mě jeho přístup ke mně. A tak zareagovalo moje tělo tím, že začala bolet kostrč. Bylo to shodné s jejím naražením, jen jsem nikde neupadla. Na kurzu Dornovy metody jsme pak vše odblokovali. Navracení bolelo, ale pak byl klid. Naštěstí se to i v hlavě srovnalo a s partnerem vykomunikovalo. V těchto případech se tělo od mysli nedá oddělovat. Pokud bych to nevyřešila v sobě, ozvalo by se to za čas znovu.

Podobný případ posunuté kostrče jsem řešila nedávno v masérně s klientkou. S paní jsme se shodly na tom, že má teď s manželem horší období… Já tenkrát byla mladá a už kdysi moje tělo reagovalo na to, že „s tímto mužem“ nechceš mít děti. Učili jsme se totiž, že jedna z možných příčin, kdy se nepodaří otěhotnět je jaksi „zaražená“ kostrč do těla. Jako kdyby to nenarozené vyhodnotilo situaci tak, že pokud nemůže vylézt ven přirozenou cestou s dostatkem místa, tak se tam nemá cenu zabydlovat. Nevím co je na tom pravdy, ale mám klientku, která díky mé pomoci v uvolnění posledních obratlů v kostrči otěhotněla a přirozeně porodila zdravou holčičku. Nyní je ve 2 třídě.

V masérně ještě často vídávám další případ, který má jistou spojitost s psychosomatikou a to jsou kyčle.

Říká se, že pravá strana je mužská a levá- ženská. Často u klientů shledávám citlivější levou kyčel. Spíše jde o svaly na kyčli, než samotný kloub. Méně častá je pravá a pokud to tak je, klienti se rozpovídají o tom, že tatínek nějakým způsobem doma nefiguroval tak, jak by měl. Byl v práci, rodiče se rozvedli atd.

S maminkou to bývá častější a myslím si že proto, že téměř každé dítě, včetně mě, by chtělo maminku nejlépe k sobě přikovanou s péčí 24/7 a citlivější děti mohly danou realitu hůře snášet.

U mě to bylo tak, že jsem jako prvňáček chodila domů sama. Měla jsem klíč a doma čekala na rodiče, nebo sourozence. Byla to třeba jen hodina, ale nevěděla jsem, že si mohu zapnout televizi… Navíc ty programy stejně nebyly takové, jako dnes. Takže jsem jen čekala u okna a vyhlížela známé tváře. Tato situace den za dnem se zapamatovala do mého těla v podobě oslabení svalů kolem kyčle, zejména Napínače svalu stehenní povázky.

Ten jde naštěstí tímto cvikem z jógy poměrně dobře protahovat a tím celkový stav nepohodlí v kyčli řešit.  Cvik se jmenuje LABUŤ a pokud svaly v kyčli spodní nohy příliš táhnou, je vhodnější spodní nohu nechat více pod tělem, v ose. A vytáčet ji až později, s dalšími opakováními. O kyčli a jejich možnostech na uvolnění se dozvíte ve výukovém videu o spodní polovině těla.

Nemá smysl vyčítat někomu postupy z dětství. Bylo nějak a něco nám to mělo dát. Nyní, s dnešním rozumem se na vše díváme z jiného pohledu. Známe už více zákulisí jednání našich rodičů a mnohdy si to umíme logicky vysvětlit, nebo pomocí určitých terapií poléčit. Já tenkrát řešila svoji kyčel přes regresní terapii a právě ta absence maminky se mi tam hodně zobrazovala.

Zbystřit a řešit

Jako malému dítěti, mi často tekla z nosu krev. Řešilo se to různými způsoby a názory: lehnout na záda a zaklonit hlavu, držet kořen nosu a chladit, nechat volně vytékat, vypálit žilku v nose…  Slyšela jsem o tom takovou teorii, že jakmile teče krev, máme zakotveno zbystřit a řešit.

A je to tak vlastně i u dětí. Spadnou, odřou se atd. a my sledujeme, jestli je to do krve. Není, pofoukáme a jde se dál. Pokud teče, desinfikujeme, zalepíme, utěšujeme… a je hotovo. Pokud teče moc, jedeme do nemocnice – dítě chlácholíme a jsme s ním každou minutu, než se mu uleví. Snesli bychom mu modré z nebe, jen aby se mu ulevilo.  Je to právě takové připomenutí: „ jsem tady, víte o mě“?

Občas se mi to moje krvácení připomnělo jako dospělé. To takhle jednou sedím u umyvadla, chladím si čelo a držím kořen nosu. Podívám se na ty svoje malé a ustarané děti, co stojí mezi dveřmi… a říkám si: „na co chceš upozornit teď“? Oni tě nebudou brát jako „chudáka“ i když toho můžeš mít plné kecky. Jsou to malé děti a ty jsi ta, která se o ně stará. Naopak to neplatí… A do minuty krvácení sláblo a brzy bylo po všem.

Se psychosomatikou souvisí do určité míry i úrazy, které nám mají zabránit od nějaké cesty, úkolu a přetížení.

Kdysi před Vánocemi, kdy bylo venku kluzko, jsem šla po schodech a na patě uklouzla. Svezla jsem se po zadku dolů, narazila si zápěstí a zhmoždila lýtko. Ruka mi natekla, já byla na týden mimo provoz a děti mi pomáhaly se převlékat, přebalovat nejmladšího syna a já fungovala jen s levou rukou. Tato moje nehoda přišla ve chvíli, kdy jsem měla druhý den odjet hodinu cesty na masáž celé rodiny o 6 členech. Asi bych to silově moc nedala, a tak mě tělo vysvobodilo úrazem.

Anebo třeba můj pravý kotník. Ten se mi vymknul také ve chvíli, kdy jsem si naplánovala uklidit celý dům do blýštiva. Lezla jsem ve výškách, myla okna a vše zdatně. A pak nedopočítám poslední schod a zkušenost s gelem Asea se vytvořil na počkání. Měla jsem na 10 dní ortézu a další 2 týdny měly být stále s berlemi. Naštěstí to Asea zkrátila na 4 dny s ortézou a pak 2 dny s tejpem a poté už jsem to byla já.

Rameno

Jedna z mých klientek mi vyprávěla o bolesti ramene. Na svoji záležitost se tenkrát dozvěděla, že na jejím rameni jí sedí „nevděčná dcera“. Tento verdikt paní stanovila, aniž by znala situaci klientky. Ta se mi pak rozpovídala o tom, že měla dceru na VŠ kolejích a dcera o sobě celý týden nedala vědět a až v pátek přijela – jela za přítelem. V neděli si nabalila uvařené obědy na celý týden a zase byla pryč. Maminku trápil nezájem, chyběla jí pomoc s domácími povinnostmi a snažila se to vše unést sama. Snášela to tak dlouho, dokud rameno neřeklo, „stačí“, takhle si ubližuješ.

Takovýchto reakcí našeho těla je spoustu a určitě si i vy sami na něco svého vzpomene. Budu ráda za sdělení té vaší, protože každý jsme originál od začátku do konce a i když je vlastní zkušenost nepřenositelná, tak nám na vyzkoušení všeho jeden život nemůže stačit.  A z těch minulých si stejně asi nic nepamatujeme 😊