V poslední době sleduji, že všude kolem, a hlavně na sociálních sítích se zveřejňuje téma sebeláska, sebehodnota, vnitřní klid, harmonie a nebo třeba to záhadné cizí slovo mindfulness. To můžeme nahradit slovem všímavost, nebo plné uvědomění. Je to tedy takové nadání každého z nás úmyslně si všímat toho, co se děje uvnitř i kolem nás v přítomném okamžiku. A to vše, aniž bychom to jakkoliv hodnotili, posuzovali, nebo očekávali nějakou změnu děje. K tomu vnímat jen sám sebe je skvělá kniha Moc přítomného okamžiku od autora Eckhart Tolle. Ta byla několikrát dotištěna a prohlášena za světový bestseller. V ní autor velmi důkladně a v několik obměnám popisuje a zdůrazňuje, jak je vnitřní klid naplňujíc a osvobozující.

Ovládat tyto jednotlivé schopnosti je otázkou praxe, vůle a odhodlání. Základem ke každému novému začátku, je mít vizi. Vědět, proč to děláme. Vidina nového výsledku, motivace, cesta… na jejímž konci máme jasný a konkrétní cíl zobrazený ve všech barvách duhy. Ten cíl je pro nás tak lákavý, podrobný a do detailu promyšlený, že mu věříme a vlastně nepočítáme se žádnou jinou variantou než tou, že se k němu dostaneme. Budeme tam a užíváme si pobytu. Jakmile máme variantu cesty A, B a pokračujeme až ke konci abecedy, je téměř jistý neúspěch varianty A. Vlastně i možnosti B, C a dalších obměn daného posunu někam.

Krásně tuto situaci popsal Mirzakarim Norbekov ve své knize Zkušenost hlupáka, na kterou jsem již poukazovala ve článku Kouzlo úsměvu. Ten uvádí příklad, kdy si máme představit co s námi dělá ochutnávka citronu. Máme ho v ruce, můžeme si přičichnout ke slupce, má typické aroma, hrubou slupku, všímáme jeho žluté barvy, šťavnatosti, tuhé slupky při zakousnutí se, jednotlivých struktur dužniny, které se s každým převalením v ústech mění a na základě tohoto popisku se nám zákonitě vytváří sliny v ústech. Náš mozek má totiž jasno. Ví, jak vypadá toto ovoce, má na něj vzpomínku a jasnou představu o jednotlivých výše popsaných detailech, které s ovocem souvisí.

Oproti tomu uvádí ochutnávku padamského ořechu. Do toho se můžeme zakousnout. Kousat a kousat a nevíme vůbec nic. Nevíme jak je velký, jakou má chuť, jestli je tvrdý… Termín padamský ořech si totiž náš pan Norbekov vymyslel. Ořech neexistuje a proto se vám s jeho názvem nic nespojuje. Stejně tak je to v případě, když mozek dostane instrukci – chci být zdravý, šťastný, nebo úsměšný. To totiž neví, co si pod tím má konkrétně představit. Takže jasná instrukce vede ještě k jasnějšímu cíli provedení. Proto je důležité si pro začátek sepsat, jaký je náš cíl. Promyslet a zhmotnit ho v co nejbarvitějších představách, aby nedošlo k mýlce.

To je bod číslo jedna.

Když jsem byla se třetím dítětem ve 30 týdnu těhotenství, měla jsem už opravdu velké a těžké břicho a kolem mě pobíhala 2 letá dcera a 4 letý kluk. Nestíhala jsem jejich rychlost a vše mě zmáhalo. Moc jsem si přála si odpočinout. Sednout na zadek a vše moci pozorovat v sedě. A tak se mi poštěstilo, že při cestě do školky se mi zvrtla noha a já si utrhla vazy v kotníku. S obrovskou bolestí, ale zároveň radostí jsem mohla doma oznámit, už se ani nehnu. Teď se bude skákat kolem mě. Dcera byla asi měsíc u babičky a já měla volnější režim. Dnes už vím, že jsem měla to svoje přání lépe promyslet a více ho konkretizovat.  Bylo to moje ponaučení a často tuto příhodu vyprávím i klientům. Protože když si něco přejeme, může se to vyplnit. Někdy to trvá – to jsou ty šťastnější a promyšlenější cíle. Jindy je to hned, ale ten výsledek bychom raději oželeli.

Bod číslo dvě je:

sednout si v klidu, nebo odejít do přírody a sledovat okolní prostředí, zvuky a předměty. Zhluboka dýchat a vnímat tok dechu, který prochází jednotlivými úseky našeho těla až do plic, které rozpíná a tím se nám roztahují žebra. Například si můžeme povšimnout zvětšené kapacity plic, jemného tlukotu srdce, můžeme slyšet tenounké hlásky a zvuky patrné z okolí, budou k nám chodit myšlenky a inspirace… Cokoliv příjde, je přínosem. Toto zklidnění jsou ty otevřené dveře, kterými můžeme konečně přijít náš dlouho očekávaný host, který řekne? „pojď, ukážu ti jak na to“, „provedu tě, aby si se našel“.

A když k tomu připojíme úsměv ze široka, od ucha k uchu, tak se nám uvnitř našeho těla začne něco jakoby příjemně rozlévat. Mně to připomíná jemné chvění spojené s teplem. Jako když se říká, že při zamilování cítíme motýly v břiše. Toto je u mě něco podobného a navíc nemusíme čekat na druhou osobu. Sami si v sobě vytvoříme příjemný pocit radosti a štěstí. A to je základ všeho. Druhá osoba nás umí udělat šťastným. Ale pokud nedělá vše tak, jak si přejeme, tak jsme podráždění, neklidní a jak se říká:“na nervy“. V případě, našeho vnitřního vyrovnaní vzniklou situaci od druhého vezmeme s klidem a řekneme si, ono ho to přejde, má špatný den a jdeme dál.

Navíc lidé, kteří našli svůj vlastní vnitřní klid jsou neuvěřitelně svobodní, nejsou v hlavě (EGU), ale v srdci a svým úsměvem dělají radost kolem sebe. Proto je více než jasné, že je to štěstí také lépe najde. Jdou mu naproti a lákají ho k sobě. Samo totiž nikdy nic. Už jste to jako děti slyšeli? Také se říkalo, kdo s čím zachází, s tím také schází. Takových mouder je spoustu s neříkají se jen tak zbůhdarma. Mají svoji léty prověřenou sílu, na kterou jsme postupně zapomněli.

Až začneme hledat ten správný vnitřní klid, můžeme zjistit, že máme neustále nějaké svaly zatnuté. Že ikdyž je záměrně rozdýcháváme, povolujeme a ladíme, jsme neustále někde nespokojení a napnutí. To už je součást procesu.

Je to jako když si všímáme drobností a jednotlivých lístečků plevelu v zahrádce. Na ní také nejprve vytrháváme ten největší plevel a ty maličké lístečky odstraňujeme, až se k nim dostaneme přes vyšší porost a ty malé máme za co uchopit. Zkrátka je potřeba jít postupně. Od toho nejvíce akutního, zjevného a vyrušujícího plevele, dál. Někdy se zdá, že je to práce nekonečná, ale i na té zahrádce vyroste úroda s drobnými nedostatky kolem a zelenina se i s nimi dá jíst. Je zdravá a krásná. Takže i ty drobné nedokonalosti na naší psychice jsou součástí života. Základem je si všimnout, že tu zahrádku venku máme. Že si máme vzít správnou obuv, rukavice, kyblík na plevel a pustit se do práce. Každý den chvíli klidu v duši a pak můžeme sklízet sladkou úrodu, která dozrává postupně a dělá radost nám i okolí.

Znovu k tomuto tématu uvedu svoji oblíbenou větu posledních dní: „chci být šťastná sama za sebe, nechci už čekat na tebe“

Nečekejme na to, že to za nás někdo udělá. Za koho bychom to chtěli dělali my? To přeci ani nejde. Učinit někoho šťastným je krásná věc, ale velmi pomíjivá. Je tak krátkozraká, že nemůže vydržet bouřlivé okolnosti nadobro. Zatímco vnitřní bohatství nám nikdo nevezme, je naše a přitahuje k sobě jen to podobné našemu.

S tím také souvisí i to, jaké si přitahujeme kamarády, partnery, pracovní příležitosti atd. Je to často stejné ke stejnému. Proto pokud k nám chodí něco v různých obměnách pořád dokola, je to proto, že jsme se stále ještě nepoučili, nepochopili a nezareagovali správně. Protože k nám přichází lidé a situace k tomu, aby nás nasměrovali. Otevřeli nám oči a ukázali nový směr. Ale toho si můžeme povšimnout zase jen v případě vnitřního zklidnění a otevření již zmíněných dveří.

Proto pokud nejste spokojeni se svojí situací, je zapotřebí udělat to nejtěžší: „měnit slova v činy“. Pustit se do práce na sobě a hledat sami sebe, uvnitř sebe. Jen to je ta vhodná cesta do cíle. Peníze, dobré jídlo, dárky a výlety nás „zaplácnou“ jen dočasně a zase za čas budeme hledat něco nového a zajímavějšího, zkoušet další možnosti a mračit se na svět a lidi kolem.

Proto souhlasím s tím, že „kdo našel sám sebe, je bohatší víc než ten, který zcestoval celý svět“.