Kouzlo úsměvu

Přirozený a přátelský úsměv byl od nepaměti projevem radosti, srdečnosti a motivoval nás k tomu vytvořit ho, při shlédnutí druhých, i na svých rtech.  A v tomto článku dostanete návod, jak si díky úsměvu můžete na svém těle a v životní situaci vyřešit téměř vše. Když vydržíte!

Člověk, který se usmívá ovlivňuje svoje tělo i psychiku hned z několika důvodů. Sami můžete zpozorovat, že při pomyšlení na něco radostného se ve vašem těle „něco děje“.

  • Vědecky je prokázáno, že se uvolňují endorfiny a serotonin, kdy tyto chemické látky působí jako přirozené a odstraňující bolest a nepohodu. Zlepšují celkovou naši náladu. Serotonin také funguje jako hormon štěstí.
  • Ovlivňujeme také množství stresu, kdy s úsměvem a vyplavovanými hormony nad ledasčím mávneme rukou a přejdeme různé situace s lehkostí.
  • To vše má vliv i na imunitní systém, krevní oběh, ideální krevní tlak, kdy správné a pozitivní ladění pomáhá organizmu fungovat na plné obrátky správným směrem.
  • V neposlední řadě má úsměv pozitivní vliv na náš vzhled, posílení mezilidských vztahů a na své si sáhne i sebevědomí. Které zprvu bude proti úsměvu a vzpřímené postavě v opozici, ale pokud vytrváte a pořád mu budete dávat podněty k tomu, že chcete … tak se s tím popasuje a vy budete spokojenější v této své nové roli.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit video

To je ale jen špička ledovce z toho, co všechno úsměv dokáže s lidským tělem vytvořit, když se na to zaměříme dopodrobna a opomenu motivaci k činnosti a radost z různých úkolů, ještě větší zásluhu má úsměv na naše vnitřní pochody. Na to, jak tělo celkově regeneruje a pracuje na zcela jiné úrovni ke spokojenosti svého majitele.

K tomuto úsměvu je více než důležité vzpřímit postavu, vytáhnout se temenem vzhůru a s nadhledem se dívat na svět. Tento článek píši na základě vlastní zkušenosti, kdy po přečtení knihy od Mirzakarima Norbekova jsem začala podle jeho rad aplikovat tento vzpřímený postoj s úsměvem, jak autor říká: „úsměv idiota“, kdy vám mnohdy není do smíchu, ale v rámci „terapie“ se usmíváte, abyste tělo dokázali obelstít a navodili v něm pocit pohody, radosti a spokojenosti. Takže myslíte na všechny možné aktivity, skutky a příhody, které vám vytvoří úsměv na rtech. A může to být první rande, nějaký vtip, píseň, nebo i škodolibá radost. Základem je přiblížit koutky rtů co nejvíce k uším a sledovat, co toto vytvořené s vámi dělá uvnitř vás.

Sama jsem po 40 dnech úsměvu a vzpřímené postavy zvládla úspěšně odstranit brýle a svůj zrak zlepšila na jednom oku o 0,5 a na druhém o 0,75 dioptrie. Na očích je zlepšení prokázané velmi rychle a já věřím, že to jistě zaznamenalo i zbytek těla a začalo se mu dařit lépe. 40 dní se uvádí jako mezní hranice, která bývá zlomová k tomu, zapamatovat si nové skutečnosti. Pak už je mnohem snazší si vše udržet. K tomu, abyste cítili drobné změny ale není zapotřebí čekat tak dlouho. Například u zmíněného zraku, se při vytrvalém úsměvu a zaostřování se na konkrétní písmenka v dálce, dá rozpoznat změna už po 14 dnech.

Pro lepší pochopení a předání přesných informací uvádím stručný výtah z části jeho knihy: Zkušenost hlupáka:

Doktor Norbekov se několik let snažil objevit způsob, jak se uzdravit z řady vlastních nemocí, které ho na těle trápily. Věnoval se sportu, meditacím, otužování… někdy až velmi extrémně. To vše bez výsledku. Až se pak setkal s jedinci, kteří se před jeho očima uzdravili z poměrně těžkých a nevyléčitelných chorob. Zjišťoval, kde se stal daný zlom k úspěchu a tito dotyční ho vyslali do hor, kde se nacházel „Chrám“ byl to Chrám ctitelů ohně, kam se přihlásil ještě se dvěma přáteli, ke své účasti. Pobyt byl na celých 40 dní a turnusy začínaly na jaře a končily k podzimu z důvodu špatné cesty, která se v zimě nedala udržovat.

Cesta ke chrámu byla dlouhá 25 km a každý z účastníků mohl k dopravě využít pouze osla a své vlastní nohy. I u něj a jeho dvou kolegů – z nichž jeden měl 130 Kg to nebylo jinak. Prvním zklamáním bylo, že tři lidé dostali osly dva. Vzali tedy osly, naložili je zavazadly a vydaly se na cestu po svých. Už v polovině to jeden z přátel chtěl vzdát a se slovy: „Stačí. Klidně mě zabijte ale já jdu zpátky“ ho zbylí dva začali přemlouvat. Při pomyšlení, že to samé má před sebou, nechal se přemluvit k cestě do chrámu. Boty měli prodřené už v tento čas a s úděsným pocitem naštvání, rozhořčení a přeci jen touze po uzdravení pokračovali pomalu do cíle.

Jakmile dorazili, byla půlnoc. Ubytovali se a další den už to začalo 😊 Nejdůležitější informací bylo, že v chrámu nikdo z účastněných nebude hřešit. Kdo toto přání poruší, bude pomáhat nosit vodu.

Hříchem chrámu bylo chodit zamračený, protože mniši v chrámu chodili stále s úsměvem na rtech a se vzpřímenou postavou. V prvních minutách se tedy úsměv podařilo držet, ale nebylo to trvanlivé. Norbekov a jeho přátelé byli zvědaví, kdy se začnou zajímat o jejich diagnózy a kdy je začnou léčit. Ničeho takového se ale nedočkali, což byl pro ně první šok. A myšlenka na to, že z chrámu, kde je nikdo léčit nebude nemohou odjet, neboť osly si vzali původní majitelé a oni svá zavazadla tak daleko zpět už neunesou je deptala ještě víc. Byli tak říkajíc v pasti. Museli se usmívat ikdyž to uvnitř nich vřelo. Proto se stalo, že přišel trest za absenci úsměvu. 15 lidí z 30 se proto vydalo na cestu dlouhou 4 km s 6 metrovým převisem, pěšky pro vodu. Se džbánem těžkým 5 kg na objem 16 litrů vody. Dohromady tedy 21 kg, které se nedaly nést jinak než na hlavě. Tedy se docílilo vzpřímené postavy.

První cesta našeho autora dopadla tak, že mu mniši dokázali, že se cestou mračil, tedy hřešil (byl sledován dalekohledem z věže) a tak musel cestu praktikovat ještě jednou. To ale chytře vymyslel tím způsobem, že při cestě tam každého informoval slovy: „usmívej se , křupane. Pozorují tě dalekohledem“. A za každou tuto dobrou radu si nechal odlít část jejich zátěže k sobě do džbánu, aby nemusel až k prameni.

Krásně k tomu dodal, že páteř máme na těle proto, aby nám hlava nepadla do trenek. A i když to není zcela pravda, je to humorné přenesení toho, že když jsme vzpřímení, tak na sebevědomí a pocit spokojenosti to má opravdu velký vliv.

Po této zkušenosti už nosičů vody ubývalo a do týdne nenosil vodu už nikdo. Všichni se usmívali i za tmy, i ve vlastních pokojích. Měli tak silný zážitek z nošení vody, že nepotřebovali žádné připomenutí a úsměv na rtech byl automatický.

Džbán a cesta v tomto případě byl speciálně vymyšlený způsob, jak předávat informace do mozku pomocí nohou. V této izolovanosti, kde lidé řešili běžné potřeby o vlastní tělo, všímali si přírody a zabývali se jednoduchými – jak říká autor: dětskými hrami se vrátili sami k sobě. Nemysleli na svoje EGO, vzdělání a dokazování si něčeho. Vyhnali z nich vlastní hloupost a stali se normálními lidmi.

Až pominul 40. den, byl čas odchodu. To pan Norbekov přišel k představenému Chrámu a prosil ho o to, zda může v tomto milém a vlídném prostředí zůstat. Odpověď byla jasná: „ty jsi silný, silnější než naši mniši. Ty svět venku zvládneš“. Překvapením pro něj bylo, že s touto otázkou přišel z jejich skupiny jako poslední. Všichni před ním už tento nápad měli a také neuspěli. Museli se vrátit zpět.

Proto se vydali, ke svým životům. Na cestě se potkávali s další skupinkou lidí, která se dychtila po „uzdravení“. Vyptávali se, co měl kdo za choroby a jak je léčí… Doktor odpověděl: „každý dostane, co si zaslouží“. Přitom si všímal, jak se obě tyto skupinky sebe navzájem straní. Jako by snad byli nemocní. Jeden jako druhý se v přicházející skupině tvářili kysele, nevrle a jen tak mezi sebou si naši „osvícení“ mysleli : To jsme byli také takoví?

Další výzvou byl návrat do civilizace, do uspěchaného světa lidí, kde téměř každý se za něčím honí, je nevrlý a zamračený. Nicméně naše skupinka se udržela. 130 kg kolega zhubnul na 85 kg, druhý muž přestal nadmíru pít alkohol a dal se dohromady se svojí ženou a náš doktor Norbekov začal organizovat cvičení pro dobrovolníky. Po jedné až dvou hodinách vzpřímené chůze s úsměvem křížem krážem tělocvičnou se po nějakém čase stalo, že jeden zúčastněný nemohl najít drahé brýle, které už měl leta letoucí. Mrzelo ho, že je nemůže najít. Měl je až z Francie a byly pro něj cenné. Ale vůbec mu nedošla ta skutečnost, že je někde založil proto, že je už nepotřeboval.

Tato kniha se stala po několik let mojí silnou motivací a jsem velmi šťastná, že má ještě další pokračování. Nadhled, se kterým autor popisuje a řeší běžné situace v životě je povznášející. I když je někdy styl jeho slohu řekněme drsný, ví proč tomu tak je. Snaží se čtenáře motivovat k činnosti. Ať už je to knihu odložit, nebo se do „uzdravení“ pustit v plné síle. I zde platí pravidlo, kdo chce – hledá způsoby, kdo nechce – hledá důvody.

Proto: “hledejte si co chcete a nechť vám to najité přinese štěstí“.

NORBEKOV,MIRZAKARIM. Zkušenost hlupáka aneb klíč k prozření – Jak se zbavit brýlí. Populárně naučná, Mozaika 2017. ISBN 978-80-906948-0-4.

Jsem masérka tělem i duší, pro tělo i duši. Pomáhám lidem vrátit jim jejich pohyb bez omezení a bolesti, aby mohli pracovat, sportovat a žít tak, jak byli zvyklí. Více o mě se dočtete zde >>

Hledáte více? Podívejte se na 

další e-booky, které jsem napsala

Manuál maséra profíka
Eva Kupilíková

eBook, který může změnit vaši masérskou praxi.

Masér v lékárničce pro celou rodinu
Eva Kupilíková

eBook, který Vám ukáže možnosti pro celou rodinu.

Moje první masérna
Eva Kupilíková

eBook, vám řekne jak si vybudovat první masérnu

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.