Celý článek si můžete poslechnout zde.

Znáte to: „mě se tak nechce“!

Čas od času si ta nechuť řekne a je tu.

To je pak potřeba vypnout a NIC NEDĚLAT. Mě to potkává hlavně na podzim.

Sluníčko, které nám dává sílu, samo na své síle ztrácí. Navíc ten vítr a zima… raději zůstat v posteli. Tělo si zkrátka řekne, že už si zaslouží odpočinek a nenaděláte s tím nic 😊.

Vezměte si takovou zahrádku. Ta od jara slouží, dává ze sebe vše, co může. Trpělivě plodí nejrůznější potraviny a odpočívá až právě na podzim. Až sklidíte její plody, jde spát. Stejně tak stromy.

Slepičky s ochlazením také ztrácí svoji „chuť“ snášet vajíčka v tak velkém počtu a zpomalením se chystají k odpočinku, aby mohly v plné síle vítat svátky jara svými produkty.

Lidé by měli přírodu a její potřeby respektovat.

Nikoliv ji sabotovat a snažit předělávat. Stačí už jen práce v noci, která je u některých profesí nezbytnou. Opravdu jen v některých profesích. A každému nesvědčí.

Moje lenošení je vždy závislé na tom, že si to můžu dovolit. Kdy jindy taky odpočívat než v situacích, kdy mi nehoří termíny a počasí k tomu také nabádá.

Stavy odporu k práci, někdy označováno jako KOPR (kritický odpor k práci) jsem si párkrát v životě také zažila. Na toto téma – Co dělat když nám motivace pohasíná, se zaměřuje Leona Weinzetlová na svém webu.

Většinou to bylo spojené se zmiňovaným ochlazením, koncem těhotenství, nebo jiným zdravotním neduhem. Protože pokud je to vážné a vy potřebujete máknout, tak se pravděpodobně zvednete, seberete síly a jdete.

Třeba ve dvě ráno, když dítě brečí. Taky vstanete a jdete zjistit co se děje a co můžete udělat pro to, aby byl klid. Miminko, nebo už školák. Je to jedno. Volá vás, tak jdete. A že se mi někdy nechtělo. HODNĚ nechtělo.

Miminka jsou príma. Spousta lidí rádo nakukuje do kočárků, brebtá na miminka, chytá je za ručičky a těší se na každý jeho projev, úsměv, nebo houknutí. Obzvlášť když po pláči slyší uvolnění plynů z jeho bříška. Takové, na veřejnosti neslušné … a my na to čekáme jako na spásu. Takovouto spásu já v noci očekávala velmi často.

Chodím po bytě, natřepávám. Ať už ten vzduch z něj vyjde! Vrchem, nebo spodem. To je mi jedno. Hlavně ať už to je, přestane plakat a můžeme oba zase spát. Někdy jsem neměla silu ty oči otevřít, byla jsem TAK UNAVENÁ, že jsem chodila bytem po paměti. Protože v sedě to bylo pro mrňouse málo záživné a brekot to netišilo.

Obzvlášť s posledním dítětem. Kdy přes noc jsem kojno-natřepávací stroj a přes den máma tří raubířů co dělají nepořádek, hádají se a zrovna nechtějí najít společnou hru.

Ta kojná a chůva čtvrtého – kterého vůbec nezajímá probdělá noc, nebo jiné potřeby ostatních členů. Kuchařka, uklízečka, pradlena, manželka, vychovatelka a pokud mi to všichni okolo dovolí, taky někdy masérka.

Tuhle poslední činnost obzvlášť v této době, mám nejraději. Mám čas zcela ve své režii. Nikdo na mě nekřičí, klient mě poslouchá, neodmlouvá a je rád za moji přítomnost. V průběhu slyším jen radost z pomoci a ta mě motivuje se této činnosti věnovat v těchto chvílích o to víc.

Protože jak říká jeden náš klasik: „Jsem vítací typ. A abych se mohl vítat, musím se taky rozloučit.“ Takže, abych se o to víc těšila na svoje děti, jsem neskutečně vděčná za školu, školku a babičku.

Obzvlášť muži tento tip NUCENÍ DO PRÁCE neznají, ale mají zase jiné. Finance, domluvené zakázky, klienti na vás v noci nekřičí, ale pokud jich je málo, nebo zase moc, spokojený spánek vám také nedopřejí. A v těchto případech také potřebují zabrat a jet.

Tak, jak dítě roste a matka má časem dovoleno zvolňovat, i muži by měli mít na programu odpočinek. Pokud si odpočinek i po letech nemůžou dovolit, něco je špatně. To jejich profesní dítě, které vypiplali už by mělo být samostatné. Pokud není, je potřeba něco změnit. Takhle se pomalu a jistě musí „udřít“. To je stav k zamyšlení, jak to udělat jinak a lépe…

Jedna moje moudrá paní učitelka kdysi prohlásila: Pokud vidíte, že nemůžete změnit něco, co vás vyčerpává, jděte od toho, než vás to zničí.

Měla na mysli hlavně zaměstnání, kdy se vám nelíbí systém, kolegové, finance atd. Stále to mám v uších a v mysli a snažím se o to. Zatím se mi to daří. Díky za tuto větu.

V mých 18-ti jsem netušila, jak cenná rada to do života bude. Druhou cennou radu mi dala u maturity. Celé roky nás „trápila“ a my si mysleli, že po nás chce nesmysly. Že přeci víme, co máme v praxi dělat a že to nemusí krok po kroku, slovo od slova chtít napsat do deníku z praxe. CHTĚLA a věděla proč.

U maturity pak, jako jediná, prohlásila: Držím vám palce, vím že to zvládnete. Aby ne, vychovala nás dobře a do života předala co mohla. I když pro svoji pedantnost nebyla tehdy oblíbená, tahle věta mě odzbrojila a od jejího vyřknutí mám jasno o tom, že když jde vše snadno (jako projít školou s taháky) někde se to zpětně pozná a vy potom o to víc potřebuje zabrat.

Podobně je to i s premianty.

Mají samé jedničky, aniž by hodiny seděli u učení. Vše jim jde téměř samo. Domácí příprava není nutná, nebo se vejde do několika minut. Základní, střední a někdy i vysokou školu projedou jako „nůž máslem“ a když přijde čas ukázat se, postavit se na vlastní nohy a někdy zabojovat, čelit neúspěchu, tak to drhne. Přicházejí deprese, alkohol atd.

V mém okolí se jedna premiantka těžko přizpůsobovala narození dítěte a raději se ke druhému už nerozhodla a zůstala u prvního s chůvou. Jiný případ neúspěchu se uklidňoval alkoholem a konec byl velmi smutný. A další smutný je u začínajících řidičů, kteří své sily přecení a také to dopadne jinak, než je plán.

Abych se vrátila k jádru pudla: Občas lenošit a dovolit si (od toho je slovo Dovolená, protože máme dovoleno) dělat to, co sami potřebujeme. Někdo to využije na vyležení virózy, někdo na opravu domu, zůstat doma a pečovat o miminko a jindy si opravdu dovolíme si odpočinout.

Každý dle svého… ale dovolit si být sám se sebou a svými myšlenkami, tzv mentální hygiena se přihlásí a je dobré poslouchat. Pro extra hluché posluchače totiž přichází fyzická informace v podobě zdravotní komplikace. A opravdu nic nestojí za to, aby to mělo ujmu na vašem zdraví.

Tady o to víc platí pravidlo : zdraví máme jen jedno.

Čistá hlava je nejlepší prevence fyzických i psychických neduhů,

a proto je vhodné trénovat uvolnění nežádoucích myšlenek. Zprvu se vám to bude dařit vteřinu, dvě, tři a pak víc a víc. Pokud myšlenky budou více a více vtíravé a pořád se budou do hlavy vracet, dýchejte. Každou nežádoucí myšlenku odeženete tak, že budete mít v hlavě myšlenky jiné.

Já to dělám tak, že myslím na to, abych uvolnila svaly v obličeji, krku, v ramenou, pažích až po konečky prstů…. A takto se snažím o uvolnění celého těla. Před spaním je to moje nejideálnější technika, jak usnout. Vždy se mi stane, že nedojde řada na svaly nohou a spím. Spánek je rychlý, klidný a účinný.

Sněte tak, jak si zasloužíte.