Od dětství jsme povzbuzování a tlačení k úspěchu. K tomu být lepší, rychlejší, chytřejší, šikovnější… a prohra je brána jako něco, co je špatně. Co nás vyřadí z kolektivu, co si nezaslouží odměnu anebo je jinak trestáno. Ale co když to není špatně?

Právě ten neúspěch v podobě bolesti, nezdaru a hledání toho správného řešení je obrovská hnací síla, která mnohé tlačí kupředu. V případě mého těla to bylo, je a věřím že i bude, pravdivé.

A přesně o tomto je i článek. O hledání cest, které mezi těmi všemi nevypadají, ale jsou správné.

Celá řada řešení bolestí a omezení, které moje tělo zažilo, jsem aplikovala na klientech. A i dnes se objeví něco, co je poprvé. Nemohu se hnout a snažím se najít konkrétní sval, nebo psychickou příčinu k vyřešení. Říkám si pak: „pro kterého klienta mám hledat a zažít odpověď na tuto bolístku?“ Netrvá to dlouho a po mém vyřešení přijde klient s žádostí o pomoc a já už vím! Vím jak to bolí, odkud kam bolest vede, s jakou asi intenzitou a které aktivity ji zhoršují, nebo uleví.

Stane se také, že klienti přicházejí s něčím naprosto novým. Nedávno jsem řešila bolest kolene, která byla v úplně nenápadném svalu ze vnitřní strany kolene. Vedoucího od holeně ke kloubu. Takto malý sval svého majitele dokázal dost potrápit… Ale zadařilo se a při dokonalé lokaci svalu byl úspěch zajištěn.

Největším překvapením je pro klienty skutečnost, když si v lehu na břiše stěžují na nepříjemné bolení v bedrech. Mnohdy si z tohoto důvodu strkají své dlaně pod břicho a snaží se záda jakoby prohnout. Proto k jejich pohodlí vkládám pod pupík složený ručník, aby se bederní část páteře mohla prohnout.

K tomuto je skvělý cvik, kdy ležíte na břiše, dlaně dáte pod pupík a nadechujete se do nich. S nádechem se snažíte vypouknout bříško, bedra prohnout a vytvářet tím malý prostor mezi obratli. Jemně a nenásilně tak oddělovat jednotlivé obratle. Nechat prokrvovat jejich okolí, zásobovat je živinami a dopomoci k odplavení nečistot.

Největší perlou je, když se začnu ptát na následující otázky a vypadá to, jako bych své klienty znala celý život, nebo je potajmu sledovala…

A proč je záda bolí?

Pravděpodobně často stojí s vystrčeným zadkem! Nejsou schopni dlouho udržet podsazenou pánev a bedra se prolamují. Úlevová poloha je pro ně po delší chůzi nebo stání v předklonu, nebo dřepu. A samotné ležení na tvrdé zemi, s nataženýma nohama, pro ně znamená dlouhé, bolestivé  a neobratné vstávání. Pak se rozejdou a už se necítí na 80.

Chyba je v oslabeném středu a přešponovaném svalu illiopsoas. Ten, při svém zkrácení mohou vypozorovat jako citlivý bod po jedné, nebo obou stranách pupíku.

Ale to jsem zase odbočila od původní myšlenky, věnovat se neúspěchu.

Takže vy, kterým se hned nedaří a nenarodili se ve zlaté kolébce s vyšlapanou cestou, nezoufejte! Máte obrovskou motivaci se vypracovat! Víte totiž, že ten neúspěch nebo hmotný nedostatek, který od dětství znáte a v němž jste žili, už nechcete.

Chcete si koupit něco, co vám rodiče nedopřáli. Cestovat tam, kde jste nebyli a věnovat se něčemu, co vzhledem k finančním nedostatkům bylo v mládí vzdálené podobě, jako hvězdy.

A myslete na tyto slova: jste na cestě! A když vytrváte, dosáhnete svého. Jen si popřemýšlejte nad tím, kterou cestou se chcete dát. Mít správný cíl je víc, než se zdá! Je to to hlavní, co potřebujete. Mít svůj sen a za tím si jít! Vědět, kam se vydat je mnohem větší bohatství, než nečinně sedět na zlaté hromadě a čekat od okolí, že nás udělá šťastným. Rozesměje nás, bude nás milovat, obdivovat, bavit… Řeknu vám tajemství, neudělá!

Jedinci ze zlatých kolébek mají vše, proč by se snažili něčeho dosáhnout. Nerozumí svým rodičům, kteří po nocích dřeli nad svým snem pro ně. To, co vydřeli, byl sen rodičů. Ne jejich. Oni byli sladkými konzumenty.

Pokud už ten svůj cíl, sen a touhu máte a náhodou je to v oblasti masáží, můžeme to dát dohromady. Například skrze projekt Den úlevy, kde se s maséry potkáváme a oni mají možnost prezentovat se a zaujmout veřejnost svým osobitým kouzlem.

Moje ruce všude nestačí a klientů, kteří by chtěli ulevit od bolesti je víc, než se dá spočítat. A byla by škoda, kdybyste kvůli nějaké nejistotě, obavám a strachu zahodili talent, který ve vás dřímá.

Já tu svoji šanci málem promarnila. Od rekvalifikačního kurzu letos uteklo 20 let a i když mě masáže bavily, neměla jsem odvahu a zkušenosti na to, pustit se do nich hned. Přemýšlela jsem, jestli je to opravdu pro mě. Jestli jsem schopna klientům pomoci a jestli to, co jim nabídnu pro ně opravdu bude přínosem. Nebála jsem se, že jim ublížím, a to bylo základem. Ptala jsem se klientů na jejich pocity a respektovat jejich potřeby o změně přítlaku, lokality, postupu… Vše se vzájemnou spoluprácí!

Naštěstí mě to na moji cestu vždycky zpět nakolejilo. Na chvíli jsem sešla, ale stejně mě to vrátilo sem!  Díky Bohu jsem tam, kde mám být. Neumím si představit dělat něco jiného jen pro to, že mi to někdo nabídne, poradí.

Mnohdy k tomu, abychom našli svoji cestu, práci, partnera, přátele… nás vedou různé náhody, bolesti, nepříjemnosti, nebo zranění. S odstupem času pak ale vidíme, že to bylo nezbytné. Potřebovali jsme otevřít oči, nasměrovat, poznat, abychom pochopili, vážili si, nebo jinak změnili svůj způsob chování a myšlení.

Rowan Adkinson (herec Mr. Beana) kdysi prohlásil: „Život lidský je z blízka tragický a z dálky komický“.

A pokud ve svém životě najdete alespoň jednu situaci, ze které jste se poučili a můžete si říci: „jo! Tak na tohle to opravdu sedí“, tak vítejte mezi moudrými. Svět lidského poznání se vám otevírá a nastrkuje vám do cesty opravdu to podstatné, co z vás vytváří ten nejušlechtilejší diamant. Mnohdy je to složitější, než se zdá být zvládnutelné. Ale vy jste to zvládli, žijete!

V masérně mám docela často starší klienty. Nejstarším byl klient 92 let, který přišel s hůlkou jen proto, aby vnučce udělal radost. Od této “staré školy“ ráda získávám jejich životní moudrost a zjišťuji, s jakou lehkostí život berou. Jejich vrstevníci, kteří byli vážní, jsou už jinde. Z legrace jim říkám, že si přišli pro mladší tělo a všichni mi shodně řeknou, že by nechtěli být mladší. V mladším těle ano, ale se stávajícím rozumem, protože si ještě dobře vzpomínají na své škobrtance, neúspěchy a cestu životem. Vlastní zkušenosti jsou bohužel nepřenositelné a pro každého z nás jsou to nejcennější, co uvnitř sebe máme.

Vždy mi přijde zajímavé to, jaké lidi aktuálně potkám. Jak na sebe navazují jejich příběhy, poslání a přínos pro mě samotnou. A kdybych dotyčného potkala dříve, tak by mě neoslovil. Jak si na někoho musím počkat, abych mu pak rozuměla, nebo ho dokázala adekvátně zaujmout.

Hezké také je, jak mi do života přicházejí znovu ti, o kterých jsem už leta neslyšela. S radostí zjišťuji, že se naše cesty po letech vůbec nerozchází a každý si jdeme svojí cestou, ale tak nějak paralerně. Že si i po letech máme co říct a vzájemně se obohatit. Oproti tomu rychlá přátelství během chvíle vyprchají a opora, nebo pomoc je v nedohlednu.

Je to, jak se říká, vše je řízeno za nějakým účelem a není v silách člověka s tím pohnout. My to můžeme jen respektovat, a to je to nejlepší, co s tím můžeme udělat. Nechat vše plynout svou rychlostí. Neusnout na vavřínech, nečekat že nám vše spadne do klína, ale neuštvat to naše štěstí. To musí dozrát ve správný čas!