Celý článek si také můžete poslechnout zde.

Malé děti si často přeji spoustu hraček, věcí, výletů a zážitků. Ježíškovi malují a píší dopisy a očekávají, že splnění bude okamžité. Stačí být jen hodní a umět přesně definovat své přání. On už to nějak zařídí.

My velcí už to máme trošku jinak. Víme, že to není o Ježíšku, ani o přesném definování přání, nebo o tom být hodní. Vidíme za tím větší snahu a úsilí k provedení očekávaného. A právě tím, že to vidíme, si to mnohdy nastavíme jako nedosažitelné, složité, nebo jakkoliv vzdálené. Často také nevíme, kde začít a pokud slyšíme nějakou radu, tak ji zavrhneme, se slovy: „ale já nevím jak!“ nebo: když já nevím kde mám začít! tohle nezvládnu!“

Když bychom se dopodrobna zastavili a popřemýšleli nad těmi dobrými událostmi, jistě bychom našli každý den alespoň jednu. Nemusí být velká, ale už jen to, že že se ve zdraví probudíte i když kolem nás všichni lehají do postele, nebo když přijdete do obchodu, tak seženete to, pro co jdete. Nebo že potkáte někoho, koho jste dlouho neviděli. Dívat se, hledat tyto drobnosti a radovat se z nich je první krůček k vaší proměně v lepší a veselejší JÁ.

Zatímco ty velké a hezké věci většinou nechodí hned, ty nešťastné, zdá se, na sebe nenechávají dlouho čekat. Není tomu tak ale vždy. Osud nám dává hodně šancí k tomu, říci nám to po dobrém, jemněji a stravitelněji. Jenže my neslyšíme. My ty zprávy ignorujeme a pak se někdy hodně divíme, proč to potkalo zrovna nás. Proč zase my? Vždyť už je to po několikáté. To ještě nemám vybráno? Ano, stále jsme neslyšeli, stále nic nezměnili a tak to přišlo znovu a možná ve větší síle. Ve snaze nám otevřít oči a konečně změnit tu danou situaci, která na nás naši smůlu přinesla. Tak jako prvňáček, nemůže počítat násobilku a učit se vyjmenovaná slova, když se nenaučil předchozí základy. Vždy potom chodí složitější úkoly, ale my už víme jak na ně.

Také jsem měla jedno přání.

Čekala jsem třetí dítě a ve 30. týdnu jsem už nezvládala péči o dvouletou dceru a čtyřletého syna. Děti při cestě do školky se někde zasekly, nebo běhaly z místa na místo a já s obrovským břichem je nestíhala doběhnout. Hlídat dceru, aby respektovala chodník a nevšímala si květin v zahrádkách, nebo aby neběhala do silnice, mi připadalo v mém stavu obtížné.

A tak jsem si vždycky povzdechla a říkala si: „už je toho moc, potřebuji si odpočinout“.

A pomoc byla na dosah. Při jedné cestě do školky se dcera jako obvykle vrhla do zahrádky za květinami. Já šla za ní a v kypré půdě se mi podvrtl kotník. Uslyšela jsem pronikavé křupnutí a pak už mě oblila horkost. Protože křupnutí přineslo bolest z utrženého vazu. Syn už byl na odstrkovadle někde v tramtárii a já stála s bolavou nohou nad dcerou a tiše nadávala bolestí.

Tak jsem si říkala, co teď? co s dětmi, co se mnou? Naštěstí se syn brzy vrátil, aby zjistil, proč nejdeme za ním. K našemu štěstí po vsi šla paní uklízečka ze školy a odvedla mi syna do školky. Takže o syna bylo dobře postaráno. Teď se postarat o nás dvě.

Já se s dcerou dobelhala domů a telefonovala tam o pomoc k babičce. Až odpoledne přijel manžel z práce hlásí mi, mám týden dovolenou! A kouká na mě a moji ortézu.

Zařídila jsem mu pestrou dovolenou a vyšlo to v pravý čas. Moje přání se splnilo tak načasovaně, že bych to lépe nevymyslela. Noha mě bolela jako čert, ale já byla šťastná. Splnil se mi můj vytoužený odpočinek, protože jsem už nezvládala s tak velkým břichem se starat sama o děti. Toto moje těhotenství bylo náročnější už od samého začátku a tohle to jen vygradovalo.

Od té doby se mi kotník podvrtnul několikrát, i v těhotenství, ale už nikdy jsem si nechtěla tak moc odpočinout, aby mé zranění bylo tak vážné.

Z masérny mám také několik příhod, kdy si někteří uvědomili danou chybu. Ale náprava dané situace je někdy náročnější, nebo potřebuje větší výdrž.

Jednou z příhod je vykloubená čelist. Mladá paní tenkrát pracovala jako telefonní operátorka a kdo si tuto práci neumí představit, tak je mnohdy docela stresující. Denně snášíte různé nálady těch na druhé straně a ještě vše potřebujete skloubit s vnitřními nařízeními společnosti u které pracujete. Takže komunikace pro ni byla tak obtížná, že z počátku usínala se zatnutými zuby a taky s nimi skřípala. Pak už to bylo i přes den a nakonec ji čelist bolela nejen při jídle, ale i v klidu. To bylo ještě v době, kdy jsme se ještě neznaly. Ona mě navštívila až po utržení vazů v kotníku, které se jí taky staly ve chvíli, kdy byla nespokojená v práci. Pracovala jako servírka a podle jejích vyprávění to také neměla ideální. Obzvlášť hosté brali prý vše jako automatiku a trpělivost, nebo slušné chování hledali dlouho. A tak noha vyřešila situaci za ni. Se svým zraněním jí nezbylo nic jiného, než sedět doma na zadku.

Jiný příběh se odehrával v mém okolí, kdy na jednu rodinu padala snad všechna smůla světa. Ztráta dvou členů rodiny, zdravotní komplikace ženy, která přišla o své blízké a neustálé nehody, nebo poruchy spotřebičů na vánoce. Jeden by si to všechno těžko vymýšlel, ale bohužel je to pravda. A tohle všechno zvládnout, je na jednoho až moc. Ale proč se to všechno tak kazí? Moje vysvětlení je takové, že něco potřebuje změnit. Pochopit vzniklé nepříjemnosti jako školu a hledat skulinku, kde začít měnit své myšlení, postoje a návyky.

Teď už víme, že ledasco se dá ovlivnit. Neříkám že hned, ani zásadně. Ale krůček po krůčku. Proto mají domy schody, aby lidé mohli krok po kroku vystoupat do dalšího patra.

To, jak se více nasměrovat ke zdárnému cíli, může mít více odpovědí a na vás je, si vybrat tu svoji. Každopádně je potřeba už konečně otevřít oči, zvednout zadek a něco dělat.

někdo si najde cestu ve víře a může tak:

• věřit Bohu a dalším nadpřirozeným bytostem.
• uzavřít se do sebe a více nad sebou přemýšlet, meditovat, rozjímat a nacházet vnitřní klid
• rozveselit svoji bytost hudbou, společností, hezkými věcmi
• radit se s dalšími lidmi a hledat odpovědi na své otázky
• také může se vším jak se říká praštit a cestovat

jistě vás napadnou další možnosti, jak se dá něco pozitivně změnit a začít hledat cestu ke spokojenému já.

Já sama mám cestu vnitřního optimizmu. Snažím se usmívat, myslet na hezké věci a ty méně hezké beru jako nutnou součást, která mě má posunout zase o kus k cíli. K cíli zkušené a silné osobnosti, která je životem zocelená a nenechá se sebemenším větříkem ovlivnit. Hodně mi k tomu pomohlo masírování. V tom vidím svoji sílu. Našla jsem něco, co mě baví, co mi jde a v čem se mohu zlepšovat. Zvyšuje mi to sebevědomí a chuť do života. Další velicí učitelé jsou moje děti. Každé mi něco přineslo a v něčem mě zocelilo a vše dnes beru tak, jak to přichází.

Komu pomůže, když si budu dělat z něčeho nadměrné starosti, nebo smutek. Komu? Správně, vůbec nikomu. Nikomu to nepomůže a ublíží to jenom MNĚ. Takže proč bych to měla dělat? To nevím a tak se snažím to nedělat.