Už je tomu pár let, ale ještě si na to vzpomínám, kdy jsem patřila do té skupinky „Hodné holčičky“. A asi proto mi Bůh nadělil „Zlobivého kluka“, aby naše rodina byla kompletní :-).

Hodné holčičky- to jsou takové ty velmi žádané bytosti, které chce každý šperkovat, trávit s nimi volný čas a „půjčovat“ si je na hlídání. Zkrátka je příjemné být v jejich přítomnosti.

Se vším co řeknete souhlasí, na všem se s nimi domluvíte a mimo jiné mají neustále čisté šatičky. Často tráví čas u omalovánek, panenek, nebo stavebnic a vzorně si vždy o vše řeknou, poděkují a pokud náhodou hračky rozhází, tak je po sobě uklidí. Pak se ještě ujistí, zda to udělaly dobře. Jestli se vám to líbí a jestli si zaslouží odměnu. Svým hodným chováním vlastně počítají s tím, že si někdo všimne jejich jedinečnosti jako ideálu a vyzdvihne je za to.

Ne vždy se ale musí jednat o ženské pohlaví. Tuto roli se mohou snažit plnit i chlapečci. Tam je to obdobné. Ve svém dětském věku jsou ideální společníci, někdy i pomocníci. Ale jak jsou připraveni do života?

A jak probíhají jejich první kontakty s druhým pohlavím?

Zkusíme se do této situace vcítit a přiblížit ji.

Jsou samostatní? A jak se potýkají s „drsným“ světem neúspěchu nebo odmítání?

Tito jedinci potřebují za každou cenu cítit, že je má někdo rád. Dělají první poslední pro ty druhé, jen aby sklidili pochvalu. Pokud si všimnete toho, co dělají a vy je pochválíte, tak pro ně samotné je to standart. Standartem mají nastaveno být šikovný/á, úspěšný/á, pracovitý/á… To, co by jinde bylo na medaili, je pro ně normální stav. Takže je pro ně těžké cítit výjímečnost. O to hůře se pak dokáží smířit s tím, když se nedaří. Proto se snaží vždy a téměř za každou cenu získat si pozornost, lásku, nebo úspěch u druhých.

Tyto specifika bychom mohli zařadit do tzv. Emoční inteligence (EI) a její podstata tkví v tom, umět si poradit s emocemi, které se v jedinci dějí na základě požadavků z okolí. Některé děti se v první třídě setkávají s tím, že jsou hodnoceny, srovnávány a mají plnit nové (složitější) úkoly. A pokud si to v sobě nemohou urovnat, dochází k pláči, sebetrestání ( někdy si zakazují například sladkosti) atd. Tady nezbývá jiná rada, než trpělivě a s klidem vysvětlovat, že i my velci se učíme nové věci a také nám nejdou. A opakujeme je tak dlouho, tokud to nezvládáme hravě.

V masérně poslouchám různé příběhy lidí a ve velké míře se shodneme na tom, že postupným dozráváním osobnosti se mění priority a některé situace řešíme jinak než dříve. Po 25 roku věku se jen tak z něčeho nehroutíme a vybíráme si kolem sebe takové přátele, ze kterých cítíme oporu, pohodu, spřízněnost… Někdo tuto přeměnu pociťuje dříve, jiní si dávají na čas. Já ale věřím tomu, že k ní postupem času dojdeme všichni.

Děti a vztahy v dospívání

V době dospívání se priory v sebelásce mohou „zvrtnout“ a v domnění, že ti druzí jsou důležitější, než oni sami pak svolují i k tomu, co by nechtěli. Co by je samotné nenapadlo dělat. Protože si myslí, že na nich nezáleží. Že lepší bude, když se ten druhý bude cítit dobře a proto udělají vše podle přání okolí.

Obzvlášť při objevování vztahů s druhým pohlavím to může být zlomové. Partnerské vztahy a objevování intimních zón, kamarádství a řazení do party může dopadnout tak, že se naše hodná holka, nebo hodný kluk zcela ztratí a jejich individualita je úplně ušlapána. Dělá jen to, co se od něj chce.

Tito jedinci mohou mít například blízko k sebepoškozování, nebo k jiné formě sebetrestání. S tou myšlenkou, že nejsou dost dobří, že za splněné úkoly nadostávají náležitou pochvalu. S tím každý den chodí spát a ráno vstávají. Pokud by se ale mnohdy zamysleli nad tím, jaký styl pochvaly a odměny by pro ně byl náležitý, tak neví.

Jednou z nějvětších chyb, kterou my dospělí v těchto případech děláme, je zveličovat neúspěchy a předhazovat šikovnější sourozence, nebo spolužáky. Například tak, že dlouho komentujeme špatnou známku ve škole, roztrhané nové oblečení, nebo jinou rozbitou věc. Myslete na to, že jsou to jen věci, duše vašeho dítěte se nemůže koupit ani opravit. Je jedinečná, krásná a my se z ní můžeme hodně naučit. Když budeme chtít. Vždyť i my máme na sobě něco, co se jiným nelíbí. A oni nás za to nepranýřují. Tak co nám dává právo, abych to dělali?

Samostatost těchto jedinců může být také ovlivněna tím, že potřebují vykazovat perfektní výkony. Mnohdy jsou pracovití a k sobě samým velmi přísní. Takže vyčerpání u nich může být velmi časté. Když si ale najdou svoji cestičku ke štěstí, kde se mohou zdokonalovat, růst a neustále přijímat výzvy ke zlepšení, tak je to jejich osobní i profesní výhra.

Neúspěch, nebo odmítání v životě i profesi pro ně může být krutým střetnutím s realitou, které nemusí dobře zvládat. V tuto chvíli má pro ně velkou důležitost podpora rodiny, přátel a okolí, kteří dokážou vyzdvihnout kvality jedince a ukázat mu svět, ve kterém se dá najít spousta opravdových pozitiv. V opačném případě mohou mít sklon k sebepoškozování, nebo k uspokojování nevhodným směrem. Protože pomocí alkoholu a dalších návykových látek je velmi snadné „zpestřit“ si den, týden…

Opakem této varianty chování je zlobivec. A stejně jako předchozí varianta, i zde to mohou být obě pohlaví. Tady dítě za každou cenu potřebuje ukázat svoji jedinečnost na tomto světě. Neustále na sebe upozorňuje nějakým výjímečným chováním a jelikož nemůže kladnými skutky, tak se projevuje vyrušováním a další bouřlivou aktivitou, která právě není v jeho společnosti žádoucí. Zkrotit je, je téměř nemožné. Jediné co funguje, je zaujmout je pro jinou činnost. Chtít po nich něco, co je v jejich silách, upoutá pozornost a je pro ně zábavné. V pohybových aktivitách to budou různé „opičí dráhy“, prolézačky, nebo výzvy o zdolání rekordu. Ve škole to mohou být hlavolamy a různé rébusy a učení formou hry, které plní úkol výzvy. Nemůže to být lehké, aby to bylo pro každého. Musí to být určitým způsobem složité a zábavné. Aby se tento jedinec po splnění úkolu cítil jedinečný.

Často se tito „zlobiví“ jedinci vlivem dospívání a životních událostí ustálí. Všichni rozhodně nezůstanou rebely. Mnohdy jsou z nich poměrně úspěšní zaměstnanci, kteří mají často podíl na inovaci a zlepšování různých výrobních procesů. Oproti premiantům, ke kterým můžeme řadit předešlé jedince, tito jsou svými nápady, inovacemi a nadšením výborným doplňkem každé společnosti. Snaží se být hvězdou vždy a všude a pokud jim zkušenosti a znalosti dovolí, jejich cesta životem může být opravdu pestrá a rozhodně se s nimi nebudete nudit. Každý den může být jiný. Jen ho nenechte vychladnout. Stále potřebuje zdolávat nějaké výzvy, protože stejně jako malého, tak i toho velkého může za čas některá aktivita nudit a začne zlobit a vymýšlet tam, kde si právě nepřejete. Nesmírně důležité je věřit tomu, že vaše dítě z toho vyroste. Bude se vám s tímto vědomím oběma lépe žít.

Domlouvání, prošení a vyhrožování trestem, nebo slibování odměn je nefunkční. Oni mají svoji jasnou potřebu. Být vidět! Chtějí, aby si někdo konečně všiml jejich unikátnosti. Někdy je můžeme umírnit tím, že si s nimi jdeme hrát jejich hru, se slovy: „ukaž mi, jak to děláš“? „jak funguje tahle hra“? „naučíš mě to taky“? A to budete vidět ten zájem, kdy se okamžitě zvednou a s nadšením vám vše ukážou a poví. S chlapci se také může hrát ta hra, že když po vás jako střílí, tak sebou škubnete a řeknete, netrefil… a teď utíkej, protože střílím já. A běžíte za ním. Svět hry je to, co je zajímá. Je to jejich fantazie a je skvělé, když vy se do něj chcete podívat. Dobrovolně a nenuceně. Tak se nebojte, vejděte do světa, který neznáte a žasněte. Svého průvodce máte na dosah. Jen si udělat ten čas a „zvedněte zadek“.

Často totiž od dospělých slyší: teď ne, až za chvilku, mlč, nekřič, neskákej, seď v klidu. Oni tyhle slova vnímají jako: nezajímáš nás. Nejradši bychom, aby si tu nebyl. Jenže oni tu jsou a o to víc to dávají na vědomí. Zvou nás do svého světa, tak se toho nebojte. Udělejte si ten čas. Raději jim odpovězte: „ano“! Jasně, slyším tě. Jdu si s tebou hrát. Ještě tohle dodělám, uložím si rozepsané, domíchám omáčku a běžím! Uvídíte tu obrovskou změnu. Sedne si, zklidní se a trpělivě čeká na Vás. Vidíte tu změnu, čeká na vás. Jindy by někde lítalo, křičelo a já nevím co a teď bude čekat. Zkuste to a nebojte se. Jediné co ztratíte, je vaše představa o tom, že máte nenapravitelné zlobidlo.