Za svůj život si jistě každý z nás vzpomeneme na ty, kteří pro nás byli vzorem, nebo nám dávali nějaké rady do života ovlivňující naše cesty. Paměť nám může zabrouzdat do mateřské školy, kde mohly být paní učitelky přívětivé anebo mnohé utkvěly v paměti zase naopak. Můžeme si vybavit situace, kdy nám dospělý dobře poradil, nebo kdy my sami byli v úzkých a tím nuceni si naživo vyzkoušet nepříjemnou, složitou, nebo jakkoliv neoblíbenou situaci pěkně se vším všudy a díky této zkušenosti jsme pak další obdobnou situaci zvládli o to lépe.

Snad všichni se shodneme na tom, že nejedno získávání zkušeností doprovázelo oděrky a že pokud by nám rodiče stáli za zády a neustále nás upozorňovali na naše blížící se chyby, jistě by nás jejich přítomnost netěšila, a hlavně bychom se nedokázali zocelit do takových osobností, kterými jsme dnes.

Definice učení je taková, že jde o celoživotní proces. Postupem času zjišťuji, že je to skutečně tak a stále existují takové možnosti mého učení a zdokonalování, o kterých se mi dříve ani nezdálo. Takže pokud moji milí máte zdání, že to nejdůležitější pro život jste se naučili, tak máte ještě dlouhou a velmi zajímavou cestu před sebou.

Nikdy totiž nevíme, co je pro nás ještě připraveno v tomto životě poznat a pochopit.

Myslím si, že například pro výběr střední školy, by měli někteří rodiče využívat křišťálovou kouli. Totiž ani mnozí dospělí často neví, co by chtěli v životě dělat. Střídají zaměstnání, co chvíli a když se jich zeptáte co je baví a co jim dělá v životě radost a popohání je dopředu, tak nedostanete rychlou a jasnou odpověď. A otázka: „co tě dělá šťastným“? může být pro řadu dospělých neskutečně záludnou. Natož ten nezkušený a okolností neznalý školák, nebo školačka, rozhodující se o dalším studiu/životu. Naštěstí máme během našeho života spoustu nových možností a příležitostí, které nám osud „hází“ do cesty. Téměř každým dnem se nám naskytují příležitosti k tomu, pozměnit svůj život. A pokud změna nejde hned, má své správné načasování. Třeba takové: Až to uvidíme, uslyšíme, nebo až to budeme schopni pochopit, vyřešit, akceptovat….

Já to tak alespoň měla s masážemi. Několikrát jsem začínala a zjišťovala, že ještě ne. Ještě není ten správný čas. Do mého rozhodnutí mi neustále házely vidle nedostatek zkušeností, neplnohodnotná provozovna, klientela, která se nevracela… Vše bylo tenkrát takové složitější. Ale když nastal ten správný čas, klienti se hrnuli a provozovna se „našla“.

Nejlépe si těchto popichujících situací všimneme, když budeme více bdělí a budeme nad nimi častěji přemýšlet. Pokud půjdeme jako kůň s klapkami na očích z práce domů, uvařit, uklidit, do postele a ráno zase do práce, tak těžko uvidíme něco, co může razantně ovlivnit náš život. To by nám to vyloženě muselo skočit do cesty a říct: „Už jsem tady“. A to se často děje jen ve filmech.

Mnohým pomáhá večerní uklidnění se s nápojem a přemítání si myšlenek hezky v klidu. Můžete mít k povídání dobrého přítele, nebo partnera. Někteří z nás ale takové štěstí nemají, a tak je na místě využít poznámkový blok, který máte vždy sebou a za každý den si poznamenáte:

• tři věci, za které jste na sebe pyšní
• zajímavého člověka, kterého jste za den potkali
• nebo třeba nová informace, věta, přístup někoho druhého, co vás za ten den upoutalo.

Sepsání těchto úkolů bude důkaz toho, že jste bdělí a rozhodně se nemůžete trápit pocitem nízkého sebevědomí, protože soupis za několik týdnů a měsíců je pádný důvod k tomu vědět, že jste kvalitní lidská bytost jako kdokoliv jiný. Protože jinak byste nemohli svůj úkol dennodenně plnit.

Toto je totiž technika, kterou vyzdvihuje Pavel Moric- Cesta vnitřního vítěze

Nikdy totiž nemáte jistotu v tom, která maličkost vás v životě nasměruje odbočit z vaší dosavadní cesty a vést vás k cíli. K takovému, který vám změní život například tak razantně, jako mně.

Já měla jeden malý podnět, který mi přetvořil život k nepoznání. Ovlivnilo mi to osobní i pracovní život jako raketa. Tímto podnětem byla ukázka opravy ramene pomocí Bowenovy techniky. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na své blízké, kteří bolest ramene řeší a říkala jsem si, jestli budu umět opravit alespoň jejich rameno, tak to bude opravdu skvělé.

Nakonec umím opravit snad všechny zkrácené svaly v těle. Trvalo to nějaký čas, než jsem se vše potřebné naučila, pochopila a dostala do praxe. Ale tím hlavním, co mě zvedlo k akci bylo: být ve správný čas na správném místě. Slyšet a vidět opravu ramene a najít si učitele konkrétní techniky. Teď už se nebojím říci, že umím opravit ledacos. A pokud svaly nebyly úrazem porušené, stojí za zkoušku vyzkoušet na bolavém těle Bowenovu techniku.

Osvědčilo se mi to několikrát, kdy například už v toce 2013, po porodu prvního dítěte mě nějak zvláštně bolelo břicho. Pan doktor mě zkontroloval a nenašel nic. Prohlásil: „moc se sledujete“. Tak jsem si toho přestala všímat, řekla jsem si, že mi nic vážného není a že to bude určitě časem dobré. Po porodu druhého dítěte to bylo ale ještě horší, nicméně druhý lékař také nic nenašel. Pak si prvorozený syn začal také stěžovat na bříško. Po odběru krve a stolice jsme měli obdobný závěr. Syn si vymýšlí, nic mu není.

To už mě zvedlo ze židle a říkám si: „asi na to neumřeme, ale my oba víme, že nám občas není do smíchu a že to pravdu bolí. Tak budu hledat sama.“ Díky zjišťování a studiu Bowenovy techniky jsem pomoc našla. Byla to velmi jednoduchá diagnóza. Oba jsme měli přetížené svaly v břiše. Já z těhotenství a syn z růstu a z toho, jak nosil sestru. Postupem času jsem ještě zjistila, že s bolestmi břicha na dotek souvisel i diskomfort v zádech. Ten jsem také naštěstí za svoji dlouhou cestu hledání vyřešila. A o tom je více v dalším článku. Protože toto téma je velmi obsáhlé, kdy příčina toho všeho byla v náročném porodu.

Nechci tímto znevažovat naše zdravotnictví, nebo se jich jakkoliv dotýkat. Chci jen poukázat na to, že pokud se necítíte ve své kůži, jsou jiné možnosti než návštěva lékaře. Naše svaly se synem byly neustále zatnuté a tím se zkrátily. A na zjištění tohoto zkrácení zatím neexistuje přístroj, který by to zjistil. Proto nám to žádný lékař nemohl potvrdit.

Já na zkrácené svaly také nemám přístroj. Mám jen svoje ruce a svoje životní zkušenosti. Vím, které svaly mohou být zkrácené a jak se to může projevovat. Klientům často na sval sáhnu a čekám na jejich reakci. Pohmatem sleduji odpor svalů na které působím a zrakem sleduji výraz v obličeji klientů. A také se ptám. Jaké to bylo? Nic víc, nic míň. Dáváme to s klienty dohromady a oni mají dobrý pocit ze spolupráce a snahy, kterou u mě vidí. Často své klienty učím, jak by si mohli pomáhat sami. Jak to, co je často bolívá je potřeba umět průběžně opravovat. Stejně jako naše bříška se synem. Čas od času to chce „poladit“. Na základě těchto zkušeností s postupným opravováním bolavých míst jsem sepsala eBook masér v lékárničce pro celou rodinu. Protože jsou tam rady opravdu pro všechny věkové kategorie. Nejčastější bolesti, které nejsou složité na praktikování. Které pomohou a měly by obsahovat každou lékárničku spolu s desinfekcí a náplastí.

Představte si tu situaci, kdy jdete na procházku s rodinou. Dítě se rozběhne a škobrtne. Vymkne si například kotník. Naštěstí to není zlomené, ale i tak vám odmítá jít po svých. Nezbyde vám, než se otočit a jít domů. S partnerem se střídáte, kdo dítě ponese a oba už nemáte sílu na to, abyste si výlet užili.

Teď máte příběh, který se stal v naší rodině.

Jdeme na výlet, syn skáče přes strouhy, leze do strání a jednou se to nepovede. Kotník se podvrtne a syn leží s bolestí na zemi. Všichni se zastavíme, já mu jeho bolestivé svaly jemně projíždím, brnkám Bowenovou technikou. Po půl hodině syn prohlásí. Je mi mnohem lépe. Asi zvládnu jít domů. Ještě chvíli čekáme, doplníme cukry a tekutiny a pomalu se vracíme všichni po svých. Noha sice ještě pobolívá, ale slouží. Druhý den už bolí jen na zmáčknutí, proto ji namažeme Asea gelem a prohřívacími olejíčky a je klid.

Ale v každý čas má přijít to, co potřebujeme.

Do masérny mi chodí klienti, kteří navštívili lékaře a jeden případ byl takový, kdy klient nemohl pohodlně a bezboelstně dýchat. Podle všech vyšetření byl v pořádku. Měl „jen“ ztuhlé mezižeberní svaly. Ty mu znepříjemňovaly každý nádech, často vznikala ostrá pichlavá bolest na hrudi a kazila mu veškeré činnosti.

Druhý případ byl ženy, která si nechala zkontrolovat gastroenterologem žlučník. Ten byl naprosto v pořádku, ale bolesti a nepříjemný pocit v oblasti žlučníku byl pořád.

V obou případech šlo o ztuhlé svaly, které byly na dotek citlivé. Po ošetření svalů se pak dostavovala úleva a při druhé kontrole jsme danou oblast jen doladili. Pocit úlevy, který klienti hlásili mi byl důkazem, že moje práce má smysl.

Na základě mé osobní zkušenosti a zkušenosti našeho syna jsem přesvědčená o tom, že kdo umí, má obrovskou výhodu. Už jen v tom, že si dokáže kdykoliv v terénu poradit a nemusí čekat na nikoho dalšího.  Proto jestli je vám tato myšlenka blízká, jsem tu pro vás se svými eBooky a výukovými videi v předávání osvědčených zkušeností a rad.

Teď už se tomu jenom otevřít.