Síla slov

Slovo je základ pro lidské dorozumívání. Dá se jimi pohladit po duši, nebo naopak ublížit na celý život. Součástí našeho slovního vyjádření je také tón použitého hlasu. Vzpomínáte na slova: „ale jakým tonem to říkáš?!“

Podle tónu sdělení čtou naši reakci hlavně miminka a zvířátka. Takový pes neví, co říkáte. Reaguje útěkem, nebo radostným vrtěním ocásku podle vašeho tónu. Můžete mluvit o čemkoliv a zareaguje tak, jak mu jeho psí intuice zavelí. Klidně můžete použít i cizí řeč.

Pokud zabarvení hlasu je příjemné – bude se lísat. A když se mu nelíbí vrčí, nebo uteče.

 

Obdobně tak reagují malé děti. Někdy ani ty větší nerozeznají ironii a sarkasmus. To my, rodiče je to učíme. Takže potom také slyšíte, že nějaký školák mluví obdobně jako dospělí doma a téměř každou větu končí slovem JO, NE, nebo VÍŠ?  Jako například:“šel jsem ven, JO a vidím tam Honzu jak jede někam na novém kole. JO? A tak se ho ptám…

Jde o model chování a jednání, který si obkoukáme a přebíráme. Pak záleží na každém z nás, na inteligenci, zkušenostech a vlastnostech vůle, jestli tento vzor přebereme, nebo ne. A jestli jsme ochotni a schopni si ho všimnout a co je ideál, ho ZMĚNIT. Vyskočit z naší komfortní zóny a přemýšlet ještě před vyřknutím slova, jak toto naše „oblíbené“ slovo nahradit.

A o téhle změně je řeč.

Změnit cokoliv naučeného, je jako ohýbat straší stromek na bonsai. Někdy to nejde vůbec a někdy to dře. Ale ve většině případů jednotlivých větviček, je potřeba ohýbat každou zvlášť (každý zvyk jednotlivě) a pozvolna. Pokud to uděláte silou, rychle a vše, setkáte se s neúspěchem. Ty hodně staré nepůjdou, ty mladší větvičky můžou popraskat.

Takže ohýbáme a tvarujeme kousek po kousku, několik dní až let. Vždy platí, že proutek se má ohýbat, dokud je mladý. Nejen proutek na košíky či bonsai. Ale i ten živý, lidský.

 

Slova TĚŽKÉ, SLOŽITÉ, MUSÍŠ a NESMÍŠ

 

Setkáváme se s nimi velmi často a už od útlého věku. Zamyslete se, jak to bylo ve vašem dětství, nebo při výchově dětí.

  • Musíš se obléct, ať nenastydneš.
  • Musíš papat maso a zeleninu, aby si byl zdravý.
  • Nesmíš tam chodit, protože se tam umažeš..

 

Samé příkazy, zákazy, které nás nepřímo škatulkují do chlívečků, ze kterých o už potom nemůžeme utéci.

Když jsem se dozvěděla, že musíš a nesmíš mi vytváří vnitřní stres. A pokud něco musím a neudělám to, tak jsem selhala…. Jsem začala napravovat slovem je potřeba a mělo by se. Cítím se tím lehčeji, svobodněji a s větší možností volby. Už nade mnou nevisí ten bič, který by mi říkal: „nemáš hotovo, bude zle“.

Složité a těžké

Slova složité a těžké se dětem také často říkají a zůstává jim to po celý život. Těžké by se mělo používat jen u hmotnosti. Jako například, je to těžké, nezvedej to. Bolelo by tě bříško.

Pokud se děti učí něčemu novému a nejde jim to a my jim odpovíme je to težké, rovnou je škatulkujeme do chlívečku s názvem. To nedáš si slaboch, nebo ti to bude trvat dlouho a nadřeš se s tím.

Mnohem lepší varianta je pro mě taková, že když se Já učím něco nového, co je opravdu nové a nezvyklé a jindy bych řekla těžké…Odpovím si, je to NOVÉ, potřebuji na to myslet, aby mi to šlo. A ono to s tímto přístupem také mnohem lépe jde.

 

Nezapomeň

Toto slovo funguje obdobně.

Jak se plní zápor? Nespadnout- NEpád. Co to je?

Děti jsem učila:

  • mysli na to a to!
  • buď opatrný, když tam lezeš!
  • dívej se na cestu!

Obzvláště dětem se lépe plní jasné úkoly. U nás to ale není nic jiného. Je potřeba, aby věděly co mají dělat. Proč jim máme říkat to, co nemají dělat. To je taková instrukce, kdy můžeme říkat miliony věcí, které by je v životě ani nenapadly. Pak to dopadá jako v Obecné škole a olizováním namrzlého zábradlí.

Synovi, který je velmi živý jsem pořád opakovala, že má bát opatrný, když někam leze.

Ve chvíli, kdy jsem z něj spustila oči, stál na okenním parapetu, držel se kliky a opakoval: „jsem opatrný, jsem opatrný“ a bylo na něm vidět, jak se bojí.  Zvládl to, dopadlo to dobře. Na to, jaký je to divoch, nemá oproti staršímu, klidnějšímu bráchovi ani jednu jizvu.

Myslím si, že mu k tomu dopomáhá to ladění, že je opatrný. Sice ještě neumí domýšlet následky, ale opatrnost si pamatuje.

IRONIE a SARKAZMUS

Tím, jak jsou děti nastaveny na jednoduché vnímání tónu hlasu a obsah jasných slov,nechápou ironii ani sarkasmus. Takže pokud bude něco vypadat velmi ošklivě, nebo neupraveně a vy řeknete: „to je teda pěkné“, tak na vás bude koukat poměrně vykuleně. Jak se vám to může líbit? vždyť to hezké není. A dítě si bude myslet, že asi v něm je chyba, když se mu to nelíbí. Podle čeho ten tatínek, nebo maminka určuje tu krásu?

Protipól tomu, jsou děti kouzelné osůbky a rodičům řeknou že jim to sluší ať mají co chtějí. Když měla dcera neštovice, tak jsem jí ukazovala moje jizvy, aby viděla že se nemá škrábat. Ona mi odpověděla: „ale stejně ti to sluší“. To je ta krásná, dětská upřímná láska, která ještě není slovy a činy zkažená. Sice jsou to sobci, protože dětská sobeckost je drží nad hladinou v tomto velkém světě. Ale jsou našimi velkými učiteli a právě díky nim, se v dospělosti sobeckosti vzdáváme. Když matka v noci vstává už po páté a nemá sílu únavou otevřít oči, stejně jde a pochová to svoje uplakané dítě a utěší ho. Děti nás učí, den co den. S tímto vědomím se mi lépe zvládá přijetí již čtvrtého malého učitele.

Berte prosím svoje slova vážně, přemýšlejte nad tím, co a jak říkáte.

Děláte to pro své posluchače i pro sebe.

Pro sebe obzvlášť, vy se sebou jste nejdéle. A pokud se změníte vy, můžete měnit okolí.

 

 

Tak jak mohou správná slova uzdravit bolavé kolínko, duši,

nebo dojmout, může přehršel slov dusit.

Nejčastěji se s tím setkávám u dětí. Pokud dítě nedělá to, co se od něj požaduje, má snahu zapojit se každý. Malý i velký začnou bombardovat toto dítě dávkou „dobře“ mířených rad. Přemýšleli jste nad tím, jestli to dítě to chce poslouchat?

Nechce! Nechce poslouchat ani ty rady od jednoho, natož když mluví dva až tři. Jen si „vypne“ uši a vrčí. Buď sám sobě v duchu, nebo i nahlas. A to jen přilévá olej do ohně celé té napjaté situaci, která zákonitě končí křikem, nebo slzami.

A pokud dítě nevybuchne, tak mu to vaří uvnitř. Zatěžuje si žlučník a ten si začíná vyrábět základ na žlučníkové kameny. Protože každý žlučníkový kámen byl nejdříve bahnem, které postupně rok po roku vznikalo ze vzteku, který se v žlučníku uvěznil a nemohl (nesměl) se vybouřit.

 

Škola života jménem Asertivita

Nám velkým se mnohdy stává, že si nevíme rady s vyřešením některé situace. Neustále nás kontaktují lidé a my máme řešit stejným problém, jen v několika obměnách sdělení:

  • Potřebuji si říct o povýšení.
  • Nechci, aby mi rodiče říkali, co mám dělat.
  • Potkávám chlapy, kteří si myslí že jim budu dělat maminku.
  • Lidé zneužívají mé dobroty atd.

Jsou to takové dennodenní zkoušky, u kterých když neuspějete, přichází znovu a znovu v několika převlecích. Až se konečně na tuto zkoušku pořádně připravíte a u svého učitele uspějete, můžeme postoupit do dalšího ročníku. Co v něm bude nikdo neví, ale už to bude o něco jiné. Asi ne lehčí, ale vzhledem ke dříve zvládnuté zkoušce nás to bude směřovat k naší vyšší osobní dokonalosti.

Je to stejné jako ve škole, pokud se nenaučíme číst, psát a počítat, do druhé třídy nás nepustí a nemůžete skládat věty, psát diktát a počítat slovní úlohy. Chybí nám základy. Budovy ve vzduchu stavět nelze.

Takže svoje kameny pro základy volte svědomitě. Na první pohled se nepozná, jak hluboké základy a jak kvalitní materiál byl pro vaši stavbu použit. Vše se ukáže časem, tím jak bude vaše budova (znalosti, sebevědomí, povinnosti…) růst a také hlavně na tom, jak vaše stavba odolá nepřízni počasí (hledání zaměstnání, bolístky, hádky…).

Už v pohádce o třech prasátkách se děti učí, že třetí prasátko si dalo tu práci, aby domeček byl stabilní a u zkoušky vlka také obstálo. Známe tuto pohádku asi všichni, tak směle do praxe. Budujte vaši osobnostní stavbu. Začněte hned teď.

Přemýšlejte nad slovy musíš, nesmíš. Nad tónem hlasu, nebo nad tím, jestli když s někým mluvíte, díváte se na něj… To je váš první základový kámen, nebo první drátek na větvičce bonsaie.

Každou investici, kterou ne/vložíte do svého vzdělání, nebo vzdělání svých dětí budete v životě sklízet. Myslete na to prosím!

Obdobně můžeme rozebrat i odpověď na slovo děkuji. Volbou není zač, se podceňujete. Přeci je zač! Za vaši ochotu, čas, dobrosrdečnost….

lepší varianta je: Rádo se stalo!

Přemýšlejte tedy nad svými slovy, ať můžete sklízet to, co sklízet opravdu chcete!!

Okénko k zamyšlení

Co vás napadne jako první v situaci, kdy spěcháte, nebo nejste právě fit a někdo vám položí otázku, která začíná:

nechceš...?  nevíš...?  nemáš náhodou...?

mě napadá jen JEDNA jediná rychlá odpoveď. 

Zamyslete se prosím nad tím co a jak říkáte!

Jsem masérka tělem i duší, pro tělo i duši. Pomáhám lidem vrátit jim jejich pohyb bez omezení a bolesti, aby mohli pracovat, sportovat a žít tak, jak byli zvyklí. Více o mě se dočtete zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.